Kryštof Vlček: Až bude pod 10 gratulací denně, přestanu slavit

Stalo se tak při oslavách mistrovského titulu na Hormím náměstí, při nichž se zde sešly stovky fanoušků. 

Kryštofe, jsme na oslavě s veřejností. Překvapilo tě, kolik přišlo lidí?
Překvapilo mě to fakt velmi mile. Dneska mi kamarádi poslali několik videí, na nichž se slaví třeba fotbalový titul nebo když Girona postoupila do nejvyšší soutěže. To jsou samozřejmě oslavy větší, ale Opava je trochu menší město s méně občany. Přišly stovky lidí, samozřejmě nevím kolik, ale z balkónu to vypadalo úžasně.

Oslavy už byly a jsou. Budou ještě pokračovat?
Někteří kluci se ještě nezastavili, já už se zastavil. Měl jsem výročí svatby a mám také malého syna, tak musím trochu fungovat. Dneska máme ještě oslavu s fanouškama, pak máme něco s partnery na konci června. Já jsem řekl, že přestanu slavit až budu mít pod deset gratulací za den. A zatím jsem se nedostal pod čtyřicet, protože když jdu po městě, tak mě lidé zastavují a gratulují. Jsou to úžasné zážitky, jdu si třeba koupit párek v rohlíku a dostávám gratulace. Je vidět, že celé město tím žilo, že to nebylo jen těch tři a půl tisíce fanoušků v hale, ale žila tím celá Opava.

Zeptám se tě, co jsi dělal před 20 lety, kdy jsme získali titul naposled?
To mi bylo 11 roků a Pavel Formánek si se mnou užíval velké peklo na ZŠ Pokorného, protože jsem byl velmi aktivní a těžko zvladatelné dítě. Takže mu i tímto děkuji, že to vydržel a i díky němu jsem se mohl dostat tam, kde jsem dneska. Když tehdy kluci hráli, každý si představoval, že bude hrát NBA. 

No a já teď mám "jenom" titul z české ligy, ale to není jenom. Je to něco neskutečného a já si myslím, že si to pořád ještě pořádně neuvědomuji. Neříkám to často, ale jsme na sebe pyšný, protože když to hořelo a my byli v pr..li, tak mi Čouda naložil spoustu práce ohledně tréninků. Já jsem si dal za úkol zvednout sebevědomí týmu a to se mi povedlo. Takže končím sezónu s tím, že jsem udělal dobrou práci. Skončilo to titulem, takže se mi teď dobře usíná.

A teď klasická "trenérská" otázka: bylo to víc stresující, když jsi byl hráč nebo teď, když jsi trenér?
Tak jiná otázka by to byla na Čoudu a jiná na mě. Čouda byl hráč, který rozhodoval zápasy, kdežto já jsem byl takový ten energizer, který tam vlétl na 5 či 10 minut, unavil hvězdy, snažil se dobře bránit a nic zvláštního se od něj nečekalo. Čouda byl v presu i jako hráč, protože se vědělo, že když nezahraje, tak se asi nevyhraje. Takže abych odpověděl, pro mě to bylo horší jako pro trenéra.

Díky moc za rozhovor a pořádně si ten titul ještě užij!